Cesta

Po relativně hektickém balení a dlouhém loučení jsem 5.dubna konečně vyrazila na letiště. Vzhledem k tomu, že to byl můj první přelet oceánu, tak jsem byla docela nervózní. Kvůli délce cesty jsem nechtěla nic ponechat náhodě a tak jsem si na cestu oblékla kompresní punčochy a píchla Clexane. Hned jsem zalitovala, že jsem si jeho aplikaci párkrát cvičně nevyzkoušela v práci. Štípalo to jako... no prostě dost! Navíc jsem si svou nešikovností vyrobila rezistenci 5x5mm a následně velmi slušivý hematomek.
Na letiště jsem pro jistotu dorazila už něco málo před šestou hodinou ranní, i když jsem odlétala až o půl deváté. Ač jsem měla svůj malý kufr nacpaný k prasknutí, tak kupodivu vážil jenom 18kg. Oblečení jsem si vezla pomálu, většinu kufru zabírala slivovice, lázeňské oplatky a studentské pečetě...

Cesta do Londýna byla v pohodě, dokonce ani žádné turbulence nebyly. Na Heathrow mě čekal první přestup a přesun na jiný terminál. Ale bylo to přesně tak, jak mě ujišťovali Martin s Honzou Kaňovským - naprosto v pohodě. Stačilo jenom sledovat šipky, které mě dovedly k letištním autobusům. Při nástupu do letadla mě už čekala důkladnější prohlídka - komplet prošacovali obě příruční zavazadla a ošahala mě tlustá černoška. Osmihodinový let jsem strávila sledováním filmů (opět jsem neodolala a podívala se na The Artist) a luštěním křížovek. Přistání ovšem stálo za to. Když jsme se přibližovali k přistávací dráze a pomalinku plynule klesali, tak naráz hup a propadli jsme se o pěkný kus níž! Pořádně mě to vyděsilo. A pak se to stalo ještě jednou! V tu chvíli se postarší černoch sedící vedle mě začal modlit... To už se mi před očima vybavovaly různé scény z mého oblíbeného seriálu Vyšetřování leteckých katastrof... Těsně nad přistávací drahou do nás ještě fouknul vítr, takže jsme se pěkně zhouply levá-pravá a pak jsme konečně přistáli a lidi začali tleskat. To jsem si hned vzpomněla na historku, kterou vykládala moje teta - letěla tehdy s manželem, který je pilot a po dosednutí na zem cestující začali tleskat. V tu chvíli se k ní její manžel přitočil a řekl: "jedem hodně rychle, teda jestli tohle ten pilot ubrzdí..." Tehdy to naštěstí ubrzdil, ale já tím pádem netleskám, dokud letadlo nezastaví.
Po vystoupení z letadla jsem si nejdřív vystála asi hodinovou řadu k imigračnímu úředníkovi. Interview bylo jednoduché: Tak vy jedete na Mayo, budete dělat výzkum? - Ano - byla jste už někdy v USA? - Ne, pak už jenom otisky prstů a fotka, čtyři razítka a byla jsem v Americe. Po menších komplikacích s najítím kufru (čekala jsem v té řadě tak dlouho, že už měli můj kufr nachystaný, že ho odvezou jako nevyzvednutý) jsem vyrazila k mému odletovému terminálu. Tentokrát jsem využila místní podzemku. Poté další bezpečnostní prohlídka - tentokrát se všichni bez rozdílu museli vyzout a projít buď rámem, nebo rentgenem. Před mým posledním letem jsem měla relativně velkou časovou rezervu, tak jsem si našla pěkné místečku u gatu a vytáhla časáky. V ČR v tu chvíli bylo něco po půlnoci, ale mě spát kupodivu nechtělo. Jenom se mi pekelně točila hlava. Seděla jsem v křesílku a měla jsem pocit, jako kdybych byla na lodi proplouvající slušnou bouří.
Do Rochesteru jsem letěla už malým letadlem pro asi 40lidí. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme letěli v menší výšce, nebo to byla jenom moje fantazie, ale měla jsem pocit, že se hrozně kymácíme a můžem každou chvíli spadnout... Strašně jsem se těšila, až zas budu na pevné zemi. To se mi asi po 45minutách splnilo a hned jsem vyrazila pro kufr. Jdu, jdu, sleduju šipky a najednou přede mnou stojí Martin s nádhernou kyticí růžových tulipánů! Ta radost, že ho zase vidím, se prostě nedá popsat...