Dan Abraham

Dan Abraham Healthy Living Center je velké sportovní a wellness centrum, které mohou využívat  všichni zaměstnanci Mayo a jejich manželky či manželé. Jak už napovídá název, s nápadem založit podobné zařízení přišel businessman Dan Abraham (*1924), který se na Mayo na začátu 90.let léčil. Poté co se vyléčil, chtěl udělat na oplátku něco pro zdraví těch, kteří se o něj starali. Proto v roce 1994 poskytl finanční prostředky, díky kterým bylo toto centrum financováno.

Dan Abraham Healthy Living Center

Dan Abraham sídlí v třípatrové budově, ve které najdete opravdu všechno. V suterénu je kavárna a kuchařský sál. V přízemí jsou dva bazény (jeden na plavání, druhý na aqua aerobic), wellness sekce, malá tělocvična jenom pro ženy a šatny.

Bazény

První patro zabírá obrovská kardiozóna, posilovací stroje, sál na spinning, mind and body sál (cvičí se tam pilates, jóga, taj-či) a speciální posilovací sál.

Pohled z druhého patra na kardiozónu

Sál se spinnery

Druhé patro nezabírá celou plochu budovy, ale tvoří jakýsi okruh na kterém můžete chodit, nebo běhat - je to přesně 1 míle.

Běhací (modrý) / chodící (žlutý) pás - vlevo je vidět posilovací stroje v prvním patře

Otevírácí doba je v pracovní dny 4:30-23h a o víkendu 5-21h. Kromě cvičení a tréninkových programů tady pořádají kurzy o zdravém životním stylu, jak zdravěji vařit a taky se tu můžete naučit plavat (čehož využívají prý nejvíc indičtí kolegové). Moc se mi líbí, že jsou volně k dispozici ručníky. Můžete si jich vzít kolik chcete (na cvičení, na plavání, do sprchy...) a pak je po použití jenom hodíte do koše na špinavé prádlo. Vstup ovšem není zadarmo. Aby motivovali lidi cvičit, tak se cena pohybuje podle počtu vstupů. Platí se čtvrtletně - normální cena je 81USD, pokud jste byli v předchozím čtvrtletí cvičit 15-29x, tak zaplatíte o 15USD míň a pokud víc než 30x, tak se cena sníží o 30USD. Tedy čím víc cvičíte, tím míň platíte.
Jako snad všude na Mayo musíte před zaregistrováním absolvovat asi hodinový Orientation. Ale nebylo to špatné. Paní nám povykládala něco málo o jejich filosofii (zdravý a hubený doktor má být příkladem pro své pacienty) a ukázala nám kde, kdy a co můžeme cvičit.
Překvapilo mě, kolik i starších lidí sem chodí cvičit. Plavou, chodí (někteří dokonce i běhají), nebo posilují... Taky bych chtěla být v jejich věku tak akční.


Mě se nejvíc líbí rotopedy Expresso. Vypadá to jako normální rotoped s obrazovkou. Je to ale v podstatě počítačová hra.

Nejdřív si zvolíte jeden z různě dlouhých a náročných okruhů a pak už jenom šlapete, kroutíte řídítky abyste nevyjeli z trati a podle členitosti terénu řadíte. Na obrazovce si můžete kontrolovat tep, aktuální převod, počet otáček a sílu, kterou šlapete. Spolu s vámi jedou i další jezdci které předjíždíte (nebo oni předjíždí vás...). Můžete si i uložit  svoji poslední jízdu a při další jízdě jedete s tzv. duchem, což je váš poslední výkon. Pokud se zaregistrujete, tak si své výkony můžete kontrolovat na internetu, nebo dokonce posílat výsledky vašeho snažení na Facebook. Samozřejmostí je také srovnání vaší jízdy s ostatními zaregistrovanými jezdci. Je to opravdu velmi motivační. Jízdě v přírodě se to sice nevyrovná, ale furt lepší, než sedět doma.

Duch (ghost)

Co mě na DAHLC trochu štve, tak jsou jejich puritánská nařízení týkající se oblečení. Musíte mít tričko které kryje celé záda a má alespoň min. naznačené rukávy, normální kraťasy nebo tepláky a tenisky. Na plavání jsou třeba celkové plavky. Trička s tenkýma ramínkama, minikraťasy nebo bikiny tu neprojdou. Prostě amíci - krev může stříkat na všechny strany, ale jakmile někde "vykoukne bradavka", tak je zle...

Jídlo

Nemůžu se vyhnout tak zásadnímu tématu, jako je jídlo. Už po pár dnech v Rochesteru jsem pochopila, že budu muset upravit svůj obvyklý český jídelníček...
Tak zaprvé - klasické české pečivo tady téměř není k sehnání. Všechno je tu hrozně sladké (včetně chleba). Po týdnu jsem ho nemohla ani vidět! Naše paní domácí (která nějakou dobu bydlela v Brně) ale věděla čím mě potěší. Občas v Minneapolis kupuje chleba, který je aspoň trochu podobný našemu (mě úplně stačí, když není sladký) a tak nám ho vozí taky. Navíc jsme minulý týden byli na táboráku u Martinového kamaráda Jožky (asi 50-ti letý pán ze Zlína, který tady už dlouho bydlí), který si občas sám chleba peče doma (fakticky je to spíš takový dalamánek, ale není sladký a je na něm kmín). Když zjistil, že jeho chleba velmi chutná všem přítomným, tak se nabídl, že nám ho bude péct každý týden. Takže nakonec se chlebovou krizi podařilo zažehnat :o)
Další pro mě dost neočeávaný problém je sehnat normální jogurt. Všechny jsou tu "light" a "no fat", konzistenci mají podobnou jako naše Dobrá máma a normální jogurt neviděly ani z rychlíku... Tak jsme se s Martinem pídili po regálech a hledali jogurt bez přízviska "light" a opravdu jsme na jeden natrefili - dokonce ho měli i v různých příchutích. Bohužel až doma jsme si všimli, že je to jogurt sojový... Jak chutnal vám radši ani moc popisovat nebudu...

Ale nakonec jsme slavili aspoň částečný úspěch, když jsme objevili v regále s BIO výrobky jogurt s 2% tuku. Chuťově spíše průměr, cenou nadprůměr, ale aspoň něco.

Taky tady nekoupíte normální sirup. Buď si budete ředit džus, nebo je tu spousta šumáků a rozpustných prášků. Ale pozor! Zase naprostá většina je "light". Chudáci fenylketonurici, aspartam kam se podíváš... 
Na aspoň částečnou obhajobu amerických supermarketů musím říct, že je tady opravdu slušný výběr pěkné zeleniny a ovoce.
Samostatnou kapitolou je kafe. Na normální expresso jsem tu zatím nenatrefila, dělají jenom překapávané. Když do něho ještě nalijí čtvrtlitru mléka, tak to kafe sotva cítím. Jo a taky si musím dávat pozor, aby to náhodou nebylo decaffeinated - to už je úplná břečka. Prostě naše inspekčákové kafíčko nic nenahradí :o)

Orientation

Po odpočinkovém víkendu mě čekalo povinné dvoudenní školení, které musí absolvovat všichni Mayo zaměstnanci - Orientation. Konalo se ve velkém sále, ve kterém bylo 18 kulatých stolů a u každého sedělo šest lidí. Po vyplnění dalších čtyř formulářů jsem dostala speciální pracovní sešit, spoustu letáků, velkou ceduli s mým jménem, kterou jsem si měla dát na stůl a ještě malou jmenovku na oblečení. U stolu jsem seděla se šesti mladýma holkama. Po oficiálním uvítání a klasickém "I love my job!" to už šlo ráz na ráz. Nejdřív se hrála klasická seznamovačka - první se představí a řekne něco málo o sobě, druhý se představí a zopakuje co řekl první, třetí se představí a zopakuje všechno co říkali před ním... Bylo to fajn, až na to, že jsem byla ta šestá, takže jsem měla co dělat, abych si o každé "kolegyni" aspoň něco zapamatovala. Dvě holky byly sestřičky, jedna personalistka, jedna informatička a ta poslední měla pracovat ve stravování. Potom se už rozjela série přednášek - od historie Mayo clinic až po povinnosti při parkování. Nejvíc se mi líbila přednáška instruktorky z Dan Abraham Healthy Living center (posilovna), která donutila všechny posluchače se po obědě i trochu protáhnout. Bylo hrozně srandovní vidět cvičit chlapy v oblecích. Dan Abraham je hodně zajímavé místo a určitě mu budu věnovat jeden z dalších příspěvků. Naštěstí jsme celé dva dny jenom neseděli v sále (kde mimochodem valila klima naplno, takže tam mohlo být max. 20°C), ale taky jsme se museli vydat prozkoumat celý kampus Mayo budov. První den to probíhalo tak, že každý stůl dostal kartičku, na které byly napsané dvě Mayo budovy a co v nich musíme zjistit. Ještě, že jedna "kolegyně" už na Mayu dělala nějakou praxi, takže jsme šly jenom za ní, protože zorientovat se ve všech těch budovách není jen tak. Většina Mayo budov je navíc propojena systémem podzemních tunelů, takže vůbec nemusíte vycházet ven. To zřejmě všichni ocení hlavně v zimě - ráno sedneš v garáži do auta, dojedeš do parkovacího domu a tam pohodlně ještě v papučích vklouzneš do "subway" a dojdeš suchou nohou až do práce.

Druhý den nás všchechny naložili do autobusů a udělali s náma asi půlhodinovou jízdu Rochesterem. Taky každý dostal oficiální Mayo jmenovku, bez které se tu člověk opravdu neobejde.

Přednáška, která mě docela pobavila, byla o harassmentu.  Jeden člověk přečetl případ takového harašení a ostatní o tom diskutovali. Ještě, že to není u nás, aby se pak člověk bál třeba někomu říct, že mu ty fousy/nový sestřih vlasů/oblečení sluší...
Celé školení zakončila soutěž o postavení nejvyšší stabilní věže. Z dvou archů papíru formátu A3, několika sponek, izolepy a slámek (pro čecháčky - brček) měl každý stůl postavit co nejvyšší věž, která nespadne po fouknutí dvou lidí. Naše věž byla moc krásná, ale bohužel až druhá nejvyšší :o(

Bydlení

Hned z letiště jsme se vydali na náš nový privát. Bydlíme v domku v klidné části města, do centra to máme asi 15minut busem. Naše nová domácí - Maria je Martinova kamarádka, která dokonce před časem nějakou dobu bydlela v ČR, takže umí i docela dobře česky.

V přízemí máme pokoj a vlastní záchod s koupelnou.

Velkou kuchyň a obyvák máme společný s Mariou a jejím pejskem Bentleym.

Barák je to velký a krásný, ale celý postavený v místím duchu - tedy styl "obložené dřevěné laťky". U nás by si nikdo takový dům nepostavil jednoduše proto, že by se pak nadoplatil za topení. Ale to tady nikdo moc neřeší...
Vzhledem k tomu, že všechny ty baráky vypadají velmi podobně, tak tu mám trošku problém se zorientovat. Takže když jsem o víkendu poprvé řídila domů, tak jsme si s Martinem ještě trochu obkroužili místní okolí než jsme natrefili na naši ulici. Ale už do toho pomalu pronikám :o)

Cesta

Po relativně hektickém balení a dlouhém loučení jsem 5.dubna konečně vyrazila na letiště. Vzhledem k tomu, že to byl můj první přelet oceánu, tak jsem byla docela nervózní. Kvůli délce cesty jsem nechtěla nic ponechat náhodě a tak jsem si na cestu oblékla kompresní punčochy a píchla Clexane. Hned jsem zalitovala, že jsem si jeho aplikaci párkrát cvičně nevyzkoušela v práci. Štípalo to jako... no prostě dost! Navíc jsem si svou nešikovností vyrobila rezistenci 5x5mm a následně velmi slušivý hematomek.
Na letiště jsem pro jistotu dorazila už něco málo před šestou hodinou ranní, i když jsem odlétala až o půl deváté. Ač jsem měla svůj malý kufr nacpaný k prasknutí, tak kupodivu vážil jenom 18kg. Oblečení jsem si vezla pomálu, většinu kufru zabírala slivovice, lázeňské oplatky a studentské pečetě...

Cesta do Londýna byla v pohodě, dokonce ani žádné turbulence nebyly. Na Heathrow mě čekal první přestup a přesun na jiný terminál. Ale bylo to přesně tak, jak mě ujišťovali Martin s Honzou Kaňovským - naprosto v pohodě. Stačilo jenom sledovat šipky, které mě dovedly k letištním autobusům. Při nástupu do letadla mě už čekala důkladnější prohlídka - komplet prošacovali obě příruční zavazadla a ošahala mě tlustá černoška. Osmihodinový let jsem strávila sledováním filmů (opět jsem neodolala a podívala se na The Artist) a luštěním křížovek. Přistání ovšem stálo za to. Když jsme se přibližovali k přistávací dráze a pomalinku plynule klesali, tak naráz hup a propadli jsme se o pěkný kus níž! Pořádně mě to vyděsilo. A pak se to stalo ještě jednou! V tu chvíli se postarší černoch sedící vedle mě začal modlit... To už se mi před očima vybavovaly různé scény z mého oblíbeného seriálu Vyšetřování leteckých katastrof... Těsně nad přistávací drahou do nás ještě fouknul vítr, takže jsme se pěkně zhouply levá-pravá a pak jsme konečně přistáli a lidi začali tleskat. To jsem si hned vzpomněla na historku, kterou vykládala moje teta - letěla tehdy s manželem, který je pilot a po dosednutí na zem cestující začali tleskat. V tu chvíli se k ní její manžel přitočil a řekl: "jedem hodně rychle, teda jestli tohle ten pilot ubrzdí..." Tehdy to naštěstí ubrzdil, ale já tím pádem netleskám, dokud letadlo nezastaví.
Po vystoupení z letadla jsem si nejdřív vystála asi hodinovou řadu k imigračnímu úředníkovi. Interview bylo jednoduché: Tak vy jedete na Mayo, budete dělat výzkum? - Ano - byla jste už někdy v USA? - Ne, pak už jenom otisky prstů a fotka, čtyři razítka a byla jsem v Americe. Po menších komplikacích s najítím kufru (čekala jsem v té řadě tak dlouho, že už měli můj kufr nachystaný, že ho odvezou jako nevyzvednutý) jsem vyrazila k mému odletovému terminálu. Tentokrát jsem využila místní podzemku. Poté další bezpečnostní prohlídka - tentokrát se všichni bez rozdílu museli vyzout a projít buď rámem, nebo rentgenem. Před mým posledním letem jsem měla relativně velkou časovou rezervu, tak jsem si našla pěkné místečku u gatu a vytáhla časáky. V ČR v tu chvíli bylo něco po půlnoci, ale mě spát kupodivu nechtělo. Jenom se mi pekelně točila hlava. Seděla jsem v křesílku a měla jsem pocit, jako kdybych byla na lodi proplouvající slušnou bouří.
Do Rochesteru jsem letěla už malým letadlem pro asi 40lidí. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme letěli v menší výšce, nebo to byla jenom moje fantazie, ale měla jsem pocit, že se hrozně kymácíme a můžem každou chvíli spadnout... Strašně jsem se těšila, až zas budu na pevné zemi. To se mi asi po 45minutách splnilo a hned jsem vyrazila pro kufr. Jdu, jdu, sleduju šipky a najednou přede mnou stojí Martin s nádhernou kyticí růžových tulipánů! Ta radost, že ho zase vidím, se prostě nedá popsat...

Úvodní...

"Rozhodl jsem se vést si denní záznamy svých myšlenek a činů, zachovat svědectví o mých pokrocích na poli poznání, aby snad jednou jiní ctižádostiví důstojníci mohli na těchto stránkách hledat poučení.... " A.J.Rimmer, Červený trpaslík, epizoda 6 "Já na druhou".

Já bych se na tomto místě ráda podělila o své zážitky a zkušenosti z mého pobytu v Rochesteru.  Někteří z vás už četli příspěvky Martina či Honzy Kaňovského, ty tedy prosím o shovívavost, jelikož nejsem tak dobrý vypravěč jako oni.