Kalifornie

"Nejhorší zima je léto v San Francisku."
   - Jan Šmíd, Tenkrát v Americe, ze zápisníku zahraničního zpravodaje v USA

V sobotu 19. května jsme vyrazili do Kalifornie. Moc jsem se těšila až do té doby, než jsem zjistila, že je tam zhruba o 10°C míň než v Rochesteru...
První kontakt se San Franciskem byl pro mě docela šok. Z letiště jsme jeli metrem a pak jsme šli pěšky ještě asi kilák do hotelu. Cesta nebyla zrovna voňavá a byla lemovaná řadou na zemi se povalujících lidí, žebráků a feťáků. Byla jsem ráda, že jdu s Martinem a jeho kolegama. A to bylo v podstatě centrum! Naštěstí jsme se pak pohybovali o pár ulic dál, kde už byli většinou jenom žebráci...
Kongres American Thoracic Society byl obří. Jenom program měl 500 stránek - od basic research až po klinické sekce, všechno týkající se hrudníku a orgánů v něm obsaženém (kromě srdce). Nejvíc se mi líbila sekce, kdy se odprezentoval případ nějakého pacienta a pět odborníků (radiolog, patolog a pneumologové), dělalo diferenciální diagnózu. Bylo úžasné vidět, jak postupují! Jeden večer nás Martinův mentor pozval na oficiální večeři. Jídlo bylo dobré a celý večer byl zakončený přednáškou o vědeckém výzkumu, který probíhal během 2.světové války a který zkoumal vliv vysokých výšek a případné dekomprese na piloty stíhacích letadel. Takto napsané to zní divně, ale ta přednáška byla naprosto úžasná!

Abychom pořád jenom neseděli na přednáškách, tak jsme jedno odpoledne vyrazili s Martinovýma kolegama do rezervace Muir Woods National Monument. V podstatě to byl obyčejný les, v jehož jedné části rostly sekvoje. Jsou to opravdu majestátné stromy. Příjemným procházkovým tempem jsme nakonec ušli 7km. 

Další den jsme se rozhodli půjčit kola a vyrazit na okružní cestu po San Franciscu. K dopravě k půjčovně jsme se rozhodli využít další známe turistické atrakce - Cable car. 

Je to v podstatě lanovka, která má tažné lano schované ve vozovce. Kopce jsou tu opravdu strmé, takže její využití se přímo nabízelo.

Musím se přiznat, že jsem se při sjíždění z kopce někdy fakt bála, že to neubrzdíme a rozsekáme se na kusy. To se naštěstí nestalo, a tak jsme vyrazili poznávat krásy San Franciska. Kromě povinného Golden Gate Bridge jsme navštívili námořní muzeum, projeli Golden Gate Park a prošmejdili spoustu obchůdků se suvenýry. Většinu cesty jsme absolvovali podél pobřeží, ale v závěru jsme si i vyzkoušeli jak zvládnem vyšlápnout místní kopce. Byla to fakt fuška, ale na nejlehčí převod se to nakonec podařilo. Sjiždění dolů pro mě bylo kupodivu o dost horší - měla jsem pocit, že každou chvíli přece musím přepadnout přes řídítka... Vůbec se to nezdálo, ale nakonec jsme ujeli přes 45km.

Po skončení kongresu jsme si půjčili auto a vyrazili do Yosemitského národního parku. Původně jsme měli objednanou třídveřovou Chevrolet Aveo, ale když jsme dorazili do půjčovny, tak nám ředitel pobočky oznámil, že ještě nestihli naše auto nachystat, a tak nám místo něj, samozřejmě za stejnou cenu, dal sedmimístný Chrysler Town & Country. To jsme ještě netušili, jak se nám to obří auto bude hodit.

Do Yosemitů jsme dorazili pozdě odpoledne. Bylo krásné počasí, 24°C a tak moje hlavní starost byla, že jsem si nevzala žádné kraťasy a kde nějaké seženu. V kempu jsme si opekli klobásky, postavili stan (koupili jsme ho ještě v Rochesteru spolu s dvěma letníma spacákama) a zalehli ke spánku. Když jsme šli spát, tak byla docela zima, takže jsme se pro jistotu pořádně oblékli, ale i přesto jsme se nad ránem vzbudili zimou. Přes stan hrozně táhlo, nos jsem měla zmrzlý na kost. V duchu jsem si říkala, že jsme to přece měli tušit, když jsme koupili ten nejlevnější stan a že to asi bude šmejd. No takže jsme docela brzo vstali, rozdělali oheň, abysme se zahřáli, posnídali a sedli do auta, že pojedem do Yosemity valley. Když jsem mrkla na teploměr, tak mě došlo, že to nebude jenom tím stanem - byly 4°C!!! Byla jsem ovšem stále optimistkou - když bylo včera tak krásně, tak musí být dneska přece taky hezky, určitě se za chvilku ty mraky roztrhají a na sluníčku bude teplej. No nebyla to tak úplně pravda... Měli jsme naplánovanou menší, asi 20km túrku kolem Yosemite valley. Na začátku nás sice čekalo 5km do prudkého kopce kolem vodopádu Yosemite fall, ale pak už to měla být jenom hřebenovka a postupný sestup zpět do údolí. No výšlap to byl fakt drsný (teprve v Rochesteru jsem se dívala, že jsme šlapali z nadmořské výšky 1219m do 2073m) a co hůř začalo se kazit počasí. Na začátku ještě svítilo sluníčko, postupně se ale zatáhlo a když jsme dorazili na vrchol, tak se strhla sněhová bouře. Muselo být pod nulou - a to soudím nejen podle toho, že mě pěkně omrzly prsty na rukách, ale i proto, že ten napadaný sníh neroztával. No takže po zralé úvaze jsme se rozhodli, že další pokračování našeho výšlapu by asi nebylo úplně bezpečné, a tak jsme těch pět kiláků zase slezli dolů. Další dva dny jsem byla ráda, že chodím... V údolí sice nesněžilo, ale pršelo a byly zase jenom 4°C nad nulou. Takže další noc jsme strávili v autě. Po složení zadních dvou řad sedadel tam bylo dokonce tolik místa, že se Martin i natáhnul.

Začátek výšlapu

Těsně pod vrcholem, ještě než začalo sněžit

Yosemite overlook - vyhlídka

 Další den jsme zamířili zpět k Pacifiku do přístavního města Monterey, kde jsme navštívili známé akvárium. Nebylo to špatné, ale že bych to musela vidět podruhé, to říct nemůžu. Pěkné bylo, že byla celá expozice hodně zaměřená na děti a ekologii (a že to amíci potřebují, člověk občas jenom zírá, kolik tu vyprodukují zbytečného odpadu a to nemluvím o množství aut a jejich spotřebě...).

No a to už se naše krátká dovolená chýlila ke konci. Cestou zpátky do San Franciska jsme jeli po známé kalifornské silnici číslo 1, která vede po pobřeží. Některé pohledy byly opravdu úchvatné, ale vzhledem k tomu, že bylo 14°C a fučel velmi silný vítr, tak jsme se v Tichém oceánu neměli tu čest vykoupat.

Pokud se chcete podívat na další fotky, jsou zde:
https://www.facebook.com/media/set/?set=a.4106880796204.180348.1408581051&type=3&l=bd118b2dd6
https://www.facebook.com/media/set/?set=a.4105682606250.180339.1408581051&type=1&l=783b6a6987

Bubla

Předposlední dubnový víkend jsme se vypravili k mému kamarádovi Honzovi Bublíkovi. Jak už napovídá jméno, je to moravák, který se nakonec oženil a usadil v USA. Bydlí v městečku Wausau (stát Wisconsin), které je od Rochesteru asi 189mil (304km), což je podle amerických měřítek, v podstatě jako kdyby kamenem dohodil. Takže když nám Honza nabídnul, že můžem dojet, hned jsme souhlasili. Moc jsem se těšila, protože jsme se už opravdu dlouho neviděli.
Cesta byla nudná a dlouhá... Nebylo to sice tak daleko, ale mají tady strašně nízké rychlostní limity. Na dálnici můžete jet max. 70mil/h = 113km/h, ale to nebyl náš případ, jeli jsme po obyčejné rychlostní silnici, takže max. rychlost byla 65mil/h = 105km/h. Takže si představte, že se např. z Brna do Liberce ploužíte celou cestu nejrychlej stovkou...
K Bublíkům jsme dorazili docela pozdě, takže jsme se stihli jenom seznámit a trošku pokecat. Honzova manželka se jmenuje Anita a mají spolu tři krásné děti - nejstarší je Max, prostřední Maddie a nejmladší se jmenuje Mila.
V sobotu nám Honza ukázal Wausau a hlavním programem dne byl vyhlídkový let jeho cessnou.

Martin se na něho už dlouho těšil, já jsem měla spíš strach... Ne že bych Honzovi nevěřila, ale nemám moc ráda výšky. Jenomže to prostě nešlo odmítnout, takže po nezbytné předletové přípravě jsem se spolu s Maddie a Milou usadila v letadle na zadním sedadle. Martin dělal Honzovi "kopilota".

Z místního letišťátka jsme vzlétli bez problémů a stoupali výš a výš. Počasí vypadalo ze země ideálně - modrá obloha, jenom na horizontu nějaké mraky. Ovšem ve vzduchu jsem si připadala jako na horské dráze... Hledala jsem něco, čeho bych se mohla chytit, abych měla aspoň trochu pocit, že se něčeho držím. Nakonec jsem se chytla spodní části sedadla a snažila se vypadat, že jsem OK. Musel být na mě docela srandovní pohled, protože vedle mě seděly holky, které si naprosto bezstarostně užívaly let a ještě při tom stíhaly hrát hru na tabletu...

Ovšem výhled z letadla byl překrásný.

Po asi půl hodině to Honza otočil zpátky na letiště a ukázkově s námi přistál. Nebylo to špatné, ale byla jsem ráda, že jsem zase na pevné zemi.
Večer jsme udělali (teda spíš Honza) velké grilování - hovězí, kukuřičky, salátek... Mňam prostě dobrota!
Když je vám někde dobře, tak to bohužel rychle utíká, takže než jsem se nadála, museli jsme jet zpátky do Rochesteru. Ale víkend to byl překrásný :o)

Dan Abraham

Dan Abraham Healthy Living Center je velké sportovní a wellness centrum, které mohou využívat  všichni zaměstnanci Mayo a jejich manželky či manželé. Jak už napovídá název, s nápadem založit podobné zařízení přišel businessman Dan Abraham (*1924), který se na Mayo na začátu 90.let léčil. Poté co se vyléčil, chtěl udělat na oplátku něco pro zdraví těch, kteří se o něj starali. Proto v roce 1994 poskytl finanční prostředky, díky kterým bylo toto centrum financováno.

Dan Abraham Healthy Living Center

Dan Abraham sídlí v třípatrové budově, ve které najdete opravdu všechno. V suterénu je kavárna a kuchařský sál. V přízemí jsou dva bazény (jeden na plavání, druhý na aqua aerobic), wellness sekce, malá tělocvična jenom pro ženy a šatny.

Bazény

První patro zabírá obrovská kardiozóna, posilovací stroje, sál na spinning, mind and body sál (cvičí se tam pilates, jóga, taj-či) a speciální posilovací sál.

Pohled z druhého patra na kardiozónu

Sál se spinnery

Druhé patro nezabírá celou plochu budovy, ale tvoří jakýsi okruh na kterém můžete chodit, nebo běhat - je to přesně 1 míle.

Běhací (modrý) / chodící (žlutý) pás - vlevo je vidět posilovací stroje v prvním patře

Otevírácí doba je v pracovní dny 4:30-23h a o víkendu 5-21h. Kromě cvičení a tréninkových programů tady pořádají kurzy o zdravém životním stylu, jak zdravěji vařit a taky se tu můžete naučit plavat (čehož využívají prý nejvíc indičtí kolegové). Moc se mi líbí, že jsou volně k dispozici ručníky. Můžete si jich vzít kolik chcete (na cvičení, na plavání, do sprchy...) a pak je po použití jenom hodíte do koše na špinavé prádlo. Vstup ovšem není zadarmo. Aby motivovali lidi cvičit, tak se cena pohybuje podle počtu vstupů. Platí se čtvrtletně - normální cena je 81USD, pokud jste byli v předchozím čtvrtletí cvičit 15-29x, tak zaplatíte o 15USD míň a pokud víc než 30x, tak se cena sníží o 30USD. Tedy čím víc cvičíte, tím míň platíte.
Jako snad všude na Mayo musíte před zaregistrováním absolvovat asi hodinový Orientation. Ale nebylo to špatné. Paní nám povykládala něco málo o jejich filosofii (zdravý a hubený doktor má být příkladem pro své pacienty) a ukázala nám kde, kdy a co můžeme cvičit.
Překvapilo mě, kolik i starších lidí sem chodí cvičit. Plavou, chodí (někteří dokonce i běhají), nebo posilují... Taky bych chtěla být v jejich věku tak akční.


Mě se nejvíc líbí rotopedy Expresso. Vypadá to jako normální rotoped s obrazovkou. Je to ale v podstatě počítačová hra.

Nejdřív si zvolíte jeden z různě dlouhých a náročných okruhů a pak už jenom šlapete, kroutíte řídítky abyste nevyjeli z trati a podle členitosti terénu řadíte. Na obrazovce si můžete kontrolovat tep, aktuální převod, počet otáček a sílu, kterou šlapete. Spolu s vámi jedou i další jezdci které předjíždíte (nebo oni předjíždí vás...). Můžete si i uložit  svoji poslední jízdu a při další jízdě jedete s tzv. duchem, což je váš poslední výkon. Pokud se zaregistrujete, tak si své výkony můžete kontrolovat na internetu, nebo dokonce posílat výsledky vašeho snažení na Facebook. Samozřejmostí je také srovnání vaší jízdy s ostatními zaregistrovanými jezdci. Je to opravdu velmi motivační. Jízdě v přírodě se to sice nevyrovná, ale furt lepší, než sedět doma.

Duch (ghost)

Co mě na DAHLC trochu štve, tak jsou jejich puritánská nařízení týkající se oblečení. Musíte mít tričko které kryje celé záda a má alespoň min. naznačené rukávy, normální kraťasy nebo tepláky a tenisky. Na plavání jsou třeba celkové plavky. Trička s tenkýma ramínkama, minikraťasy nebo bikiny tu neprojdou. Prostě amíci - krev může stříkat na všechny strany, ale jakmile někde "vykoukne bradavka", tak je zle...

Jídlo

Nemůžu se vyhnout tak zásadnímu tématu, jako je jídlo. Už po pár dnech v Rochesteru jsem pochopila, že budu muset upravit svůj obvyklý český jídelníček...
Tak zaprvé - klasické české pečivo tady téměř není k sehnání. Všechno je tu hrozně sladké (včetně chleba). Po týdnu jsem ho nemohla ani vidět! Naše paní domácí (která nějakou dobu bydlela v Brně) ale věděla čím mě potěší. Občas v Minneapolis kupuje chleba, který je aspoň trochu podobný našemu (mě úplně stačí, když není sladký) a tak nám ho vozí taky. Navíc jsme minulý týden byli na táboráku u Martinového kamaráda Jožky (asi 50-ti letý pán ze Zlína, který tady už dlouho bydlí), který si občas sám chleba peče doma (fakticky je to spíš takový dalamánek, ale není sladký a je na něm kmín). Když zjistil, že jeho chleba velmi chutná všem přítomným, tak se nabídl, že nám ho bude péct každý týden. Takže nakonec se chlebovou krizi podařilo zažehnat :o)
Další pro mě dost neočeávaný problém je sehnat normální jogurt. Všechny jsou tu "light" a "no fat", konzistenci mají podobnou jako naše Dobrá máma a normální jogurt neviděly ani z rychlíku... Tak jsme se s Martinem pídili po regálech a hledali jogurt bez přízviska "light" a opravdu jsme na jeden natrefili - dokonce ho měli i v různých příchutích. Bohužel až doma jsme si všimli, že je to jogurt sojový... Jak chutnal vám radši ani moc popisovat nebudu...

Ale nakonec jsme slavili aspoň částečný úspěch, když jsme objevili v regále s BIO výrobky jogurt s 2% tuku. Chuťově spíše průměr, cenou nadprůměr, ale aspoň něco.

Taky tady nekoupíte normální sirup. Buď si budete ředit džus, nebo je tu spousta šumáků a rozpustných prášků. Ale pozor! Zase naprostá většina je "light". Chudáci fenylketonurici, aspartam kam se podíváš... 
Na aspoň částečnou obhajobu amerických supermarketů musím říct, že je tady opravdu slušný výběr pěkné zeleniny a ovoce.
Samostatnou kapitolou je kafe. Na normální expresso jsem tu zatím nenatrefila, dělají jenom překapávané. Když do něho ještě nalijí čtvrtlitru mléka, tak to kafe sotva cítím. Jo a taky si musím dávat pozor, aby to náhodou nebylo decaffeinated - to už je úplná břečka. Prostě naše inspekčákové kafíčko nic nenahradí :o)

Orientation

Po odpočinkovém víkendu mě čekalo povinné dvoudenní školení, které musí absolvovat všichni Mayo zaměstnanci - Orientation. Konalo se ve velkém sále, ve kterém bylo 18 kulatých stolů a u každého sedělo šest lidí. Po vyplnění dalších čtyř formulářů jsem dostala speciální pracovní sešit, spoustu letáků, velkou ceduli s mým jménem, kterou jsem si měla dát na stůl a ještě malou jmenovku na oblečení. U stolu jsem seděla se šesti mladýma holkama. Po oficiálním uvítání a klasickém "I love my job!" to už šlo ráz na ráz. Nejdřív se hrála klasická seznamovačka - první se představí a řekne něco málo o sobě, druhý se představí a zopakuje co řekl první, třetí se představí a zopakuje všechno co říkali před ním... Bylo to fajn, až na to, že jsem byla ta šestá, takže jsem měla co dělat, abych si o každé "kolegyni" aspoň něco zapamatovala. Dvě holky byly sestřičky, jedna personalistka, jedna informatička a ta poslední měla pracovat ve stravování. Potom se už rozjela série přednášek - od historie Mayo clinic až po povinnosti při parkování. Nejvíc se mi líbila přednáška instruktorky z Dan Abraham Healthy Living center (posilovna), která donutila všechny posluchače se po obědě i trochu protáhnout. Bylo hrozně srandovní vidět cvičit chlapy v oblecích. Dan Abraham je hodně zajímavé místo a určitě mu budu věnovat jeden z dalších příspěvků. Naštěstí jsme celé dva dny jenom neseděli v sále (kde mimochodem valila klima naplno, takže tam mohlo být max. 20°C), ale taky jsme se museli vydat prozkoumat celý kampus Mayo budov. První den to probíhalo tak, že každý stůl dostal kartičku, na které byly napsané dvě Mayo budovy a co v nich musíme zjistit. Ještě, že jedna "kolegyně" už na Mayu dělala nějakou praxi, takže jsme šly jenom za ní, protože zorientovat se ve všech těch budovách není jen tak. Většina Mayo budov je navíc propojena systémem podzemních tunelů, takže vůbec nemusíte vycházet ven. To zřejmě všichni ocení hlavně v zimě - ráno sedneš v garáži do auta, dojedeš do parkovacího domu a tam pohodlně ještě v papučích vklouzneš do "subway" a dojdeš suchou nohou až do práce.

Druhý den nás všchechny naložili do autobusů a udělali s náma asi půlhodinovou jízdu Rochesterem. Taky každý dostal oficiální Mayo jmenovku, bez které se tu člověk opravdu neobejde.

Přednáška, která mě docela pobavila, byla o harassmentu.  Jeden člověk přečetl případ takového harašení a ostatní o tom diskutovali. Ještě, že to není u nás, aby se pak člověk bál třeba někomu říct, že mu ty fousy/nový sestřih vlasů/oblečení sluší...
Celé školení zakončila soutěž o postavení nejvyšší stabilní věže. Z dvou archů papíru formátu A3, několika sponek, izolepy a slámek (pro čecháčky - brček) měl každý stůl postavit co nejvyšší věž, která nespadne po fouknutí dvou lidí. Naše věž byla moc krásná, ale bohužel až druhá nejvyšší :o(